Nanomateriály: ZVO prosazuje zařazení podle velikosti částic

Jednorozměrné nanočástice o velikosti pouze 1 až 100 nanometrů nabízejí širokou škálu technických možností, ale kvůli potenciálním rizikům pro zdraví jsou předmětem regulací. (Obrázek: CC-4.0-International/TiberiusRufus)

Nanomateriály jsou základem mnoha inovací a tím se stávají stále důležitějšími z technického hlediska. Nanomateriály však podle nejnovějších odhadů představují také potenciální nebezpečí pro lidské zdraví, protože díky své velikosti mohou mít speciální vlastnosti, které látka při větších rozměrech částic nemá. Evropská komise proto s nařízením (EU) 2018/1881 výslovně rozšířila registrační povinnosti i na nanoformy látek. Některé použité definice a úvahy však podle názoru Centrálního svazu povrchových technologií e.V. (ZVO) nejsou udržitelné.

V doporučení Evropské komise k definici nanomateriálů 2011/696/EU je materiál považován za nanomateriál, pokud má alespoň 50 procent částic velikosti mezi 1 a 100 nanometry.

Z pohledu ZVO není tato hranice vědecky podložena a proto není dostatečně odůvodněná. Smysluplné je však používat velikost částic a rozdělení velikostí částic jako měřítka pro klasifikaci.

Zároveň se jeví jako pochybná i zahrnování aglomerátů a agregátů do této definice. Představa, že zde mohou být nanomateriály uvolněny z matrixu, není rovněž vědecky podložena a je alespoň nepravděpodobná. Výzkumy lakovního průmyslu již v různých případech 1, 2 ukázaly, že i při brusných procesech nejsou rizika vyplývající z nanolaků vyšší než u běžných laků. V těchto studiích nebyly nalezeny žádné důkazy o ohrožení zdraví nebo životního prostředí.

Hodnocení založené na látce vede k nadměrným nákladům

S vydáním nařízení (EU) 2018/1881 došlo k rozsáhlé změně příloh I, III, VI, VII, VIII, IX, X, XI a XII nařízení REACH (ES) 1907/2006. Jeho souhrnné požadavky na kontrolu nanomateriálů nebo nanoform při registraci látky odporují logice účinku. Je rovněž třeba posoudit, do jaké míry je smysluplný skupinový přístup k hodnocení. Nedostatečná vhodnost skupinového přístupu k regulaci byla již ZVO ukázána jinde 3. Podle toho musí být při uvádění na trh zohledněny všechny relevantní nebo možné cesty expozice nanomateriálům. Zaměstnavatel je povinen tuto odhad provést v rámci posouzení rizik, vyhodnotit jej a vytvořit koncepci opatření k prevenci potenciálních nebezpečí pro pracovníky.

Toto hodnocení založené na látce a vlastnostech částic povede k obsahově zbytečným a nepřiměřeným nákladům. Vzhledem k tomu, že zde posuzované potenciální nebezpečí jsou nezávislá na látce, lze dokonce očekávat, že tento přístup při registraci u mnoha různých látek přinese podobné výsledky. Proto by bylo účelnější zavést obecnou nařízení založené na velikosti částic (analogicky s přílohou 1, bod 2, německého nařízení o nebezpečných látkách).

Substituce nanomateriálů v povrchových technologiích je téměř nemožná

V povrchových technologiích se nanomateriály používají k řízení vlastností povrchu právě díky velikosti částic. V těchto oblastech proto nelze jako alternativy použít látky, které se výrazně liší ve velikostním rozdělení od původního materiálu.

Příklady:

- Titanová běloba jako plnivo
- Černý uhlík/rus jako přísada do černě zbarvených formulací
- Oxid zinečnatý jako pigment
- Křemičitan jako následná úprava, například vrchní vrstvy/sealery

U možných alternativních látek nelze předpokládat, že by vypadly z definice nanomateriálu, což znamená, že technicky a vlastnostmi nemohou být pro povrchové technologie náhradami.

Celkově je třeba konstatovat, že substituce nanomateriálů bude vždy nemožná právě tehdy, když jsou velikosti částic klíčové pro vlastnosti produktu.

ZVO podporuje oddělené posuzování vlastností závislých na velikosti částic od vlastností látky. Zejména by měla být do nařízení CLP (Classification, Labelling and Packaging = klasifikace, označování a balení látek a směsí) začleněna odpovídající látkově nezávislá kategorizace.