„Mělo by to být bez fusů!“

„Bezprašný“ – to je stále nejčastější odpověď na otázku: „Co má vlastně čistící utěrka pro čistý prostor umět?“ Naprosto pochopitelná odpověď, protože uživatel samozřejmě očekává, že taková utěrka sama nevytváří zdroj kontaminace. Na druhou stranu se u čistících utěrek jedná o textilní povrchové útvary z vláken, pletené, tkané nebo zpevněné lisováním jako netkaná textilie, ze kterých se samozřejmě mohou uvolňovat vlákna, ať už z důvodu kvality nebo kvůli mechanickému poškození povrchu, který se čistí.

Většinou však požadavný profil čistící utěrky vhodné do čistého prostoru výrazně přesahuje vlastnost „bez vláken“. K tomu často patří především vysoká savost, nejen schopnost přijímat kapaliny, ale případně je i ukládat nebo cíleně uvolňovat, pokud je to potřeba. Další vlastnosti, které jsou podle oblasti použití žádoucí, zahrnují měkkost, aby nedošlo k poškození čištěného povrchu, chemickou odolnost hlavně vůči dezinfekčním a čistícím prostředkům nebo antistatické vlastnosti, aby se zabránilo nekontrolovaným výbojům.

Tato zde uvedená kritéria vlastností utěrek rozhodně nejsou nutně spojena s takzvanou čistící utěrkou do čistého prostoru – z pohledu uživatele jsou však často velmi důležitá. Typické požadavky na vlastnosti do čistého prostoru zní, v závislosti na konkrétních procesech, co nejnižší uvolňování částic a vláken během používání a co nejvyšší odolnost proti tření. V závislosti na oblasti použití mohou přibýt další požadavky na čistotu, například co nejnižší organické a/nebo anorganické znečištění, sterilita a endotoxinová volnost z mikrobiologického hlediska nebo nízké emisní chování.

Tento poměrně rozsáhlý výčet možných vlastností vhodné čistící utěrky do čistého prostoru ukazuje, jak složitá může být definice takové utěrky. Spoléhat pouze na výrobní tvrzení „toto je utěrka pro třídu čistoty XY“ zjevně nestačí k pokrytí této složitosti.

Čistící utěrky do čistého prostoru patří jednoznačně k nejdůležitějším spotřebním materiálům při každodenním použití v kontrolovaných oblastech. Jejich hlavním úkolem je odstraňování částic, filmových a/nebo mikrobiologických nečistot z povrchů a strojů. Slouží však také jako podložka nebo k absorpci rozlitých kapalin. Často se používají přímo v blízkosti výrobků nebo k čištění povrchů, které přicházejí do kontaktu s výrobkem. Uživatel je proto povinen nejprve přesně popsat požadovaný profil vlastností dané čistící utěrky do čistého prostoru a zahrnout do toho i výše uvedená kritéria či procesní požadavky. Nová směrnice VDI 2083 list 9.2 nabízí v některých částech odpovídající podporu. Neosvobozuje však uživatele od povinnosti stanovit si vlastní požadavky závislé na procesech a případně je v rámci vlastního procesu ověřit.

Vlastnosti dané čistící utěrky do čistého prostoru, jako je uvolňování částic, účinnost čištění, případně antistatické vlastnosti apod., musí být v zásadě posuzovány v přímém vztahu k následujícím rámcovým podmínkám:

- s povrchy, s nimiž utěrka přichází do kontaktu,
- s nečistotami, které je třeba odstranit,
- s použitými čistícími chemikáliemi

protože mají přímý vliv na výsledek čištění.

Velmi rozhodující je však na závěr otázka: „Jak čistý je povrch, který má být dekontaminován pomocí utírání, po ukončení čištění?“ Byla kontaminace odstraněna v rozsahu požadovaném procesem? Zůstaly ještě nějaké zbytky, možná od samotné utěrky? Měřícími metodami jsou tyto otázky velmi těžko a pravděpodobně na mnoha místech vůbec nelze přesně zodpovědět. Kvalita vlastního produktu – například doložitelná podle počtu vadných kusů – se ukáže až na konci výrobního řetězce, zda případně použití určité utěrky mělo odpovídající vliv či nikoliv.

Nejen kvůli obecnému konkurenčnímu a tím i cenovému tlaku jsou takzvané spotřební materiály do čistého prostoru, například čistící utěrky, stále předmětem kritiky. Pro rozhodovatele by bylo jistě užitečné mít k dispozici údaje o technických vlastnostech čistící utěrky, které by byly srovnatelné. Tyto údaje by měly být získány za stejných podmínek testování. Často dodávané technické listy výrobců obsahují údaje bez jednoznačného uvedení testovacích metod nebo používají vlastní metody, které jsou s údaji jiných výrobců těžko nebo vůbec nesrovnatelné. Dalším zvlášť kritickým bodem je pak praktická použitelnost některých měřicích metod. Uživatel by měl často ověřit, jak byl například dosažen určitý naměřený údaj. Přirozeně, že plakátové tvrzení „toto je utěrka pro třídu čistoty XY“ může snadno vést k tomu, že se uživatel nebude chtít hlouběji zabývat výše uvedenými body.

Aby mohli uživatelé a rozhodovatelé přesto poskytnout fundované informace, zadala společnost Dastex rozsáhlou sérii studií u neutrálního a mezinárodně uznávaného výzkumného institutu. Bylo analyzováno mnoho různých typů čistících utěrek nejen z hlediska uvolňování částic v suchém stavu, ale také z hlediska emisí plynů, uvolňování částic za mokra, absorpční schopnosti a odolnosti proti tření vůči definovaným povrchům, stejně jako účinnosti čištění. Velký důraz byl kladen na to, aby byly utěrky testovány za stejných podmínek co nejvíce prakticky.

Výsledky těchto studií potvrzují základní rozdíly mezi různými základními materiály a různými způsoby zpracování. Při podrobnějším pohledu se však ukazuje, že i u stejných základních materiálů od různých výrobců mohou být někdy výrazné rozdíly, přestože produktové popisy výrobců by měly naznačovat velmi podobné vlastnosti. Z poznatků této studie je nyní možné při poradách na téma „čistící utěrky do čistého prostoru“ odkazovat na nezávislé měřicí výsledky. Dále platí, že čím přesněji jsou definovány vlastní procesní požadavky a minimální požadavky na čistící utěrku, tím více možností je k využití potenciálu optimalizace. Kromě klasické optimalizace nákladů mohou být zlepšeny i efektivita a manipulace.